Na první pohled to vypadá jako renesance venkova. Staré statky, domky po rodičích i chaty po prarodičích znovu ožívají. Mladé rodiny se stěhují z měst a s nadšením rekonstruují. Ale pod romantickým obrazem dřevěných okenic a hliněných zdí se často skrývá méně poetická realita – dědictví doby, kdy se o zdraví tolik nedbalo. A právě tady přichází na scénu likvidace eternitu a likvidace azbestu, témata, o nichž se sice moc nemluví, ale která se dotýkají tisíců českých domácností.
Když byla azbestová vlákna symbolem pokroku
Dnes už působí neuvěřitelně, že ještě před pár desetiletími byl azbest považován za ideální materiál. Lehce se tvaroval, nehořel, byl levný a prakticky nezničitelný. Z azbestu se dělaly střešní krytiny, podhledy, izolace i potrubí. Právě jeho pevnost a univerzálnost z něj udělaly hvězdu stavebnictví 20. století.
Jenže odolnost, která tehdy fascinovala, se brzy ukázala jako past. Azbestová vlákna se při narušení materiálu rozptylují do vzduchu, kde je člověk snadno vdechne. V těle se pak usazují na plicích, způsobují záněty a po letech mohou vést k závažným onemocněním.
Ticho, které klame
Azbest nemá zápach, chuť ani barvu, kterou by člověk rozpoznal. Proto mnozí majitelé starých domů netuší, že s ním žijí. Typický příklad? Stará střecha z eternitu, šedé desky na stodole, nebo dokonce výplně v podlaze. Na první pohled neškodné, ve skutečnosti neviditelné riziko.
A tak zatímco majitelé plánují novou střechu, omítku nebo půdní vestavbu, často se nevědomky pouštějí do práce, která může být zdraví nebezpečná. Odborníci přitom varují – i malý zásah do azbestového materiálu stačí, aby se vlákna dostala do ovzduší. Proto by každá rekonstrukce měla začínat kontrolou, zda se v domě azbest vůbec nachází.
Když nostalgie nestačí
Staré domy mají duši, říká se. Ale ta duše někdy vyžaduje i tvrdou realitu – bourání, odvoz a odbornou likvidaci. Zvlášť pokud je součástí domu azbest. Likvidace eternitu a likvidace azbestu nejsou jen otázkou předpisů, ale především zdravého rozumu.
Podle zákona může azbest odstranit pouze specializovaná firma s příslušným oprávněním. Musí použít speciální ochranné pomůcky, materiál bezpečně zabalit, označit a dopravit na skládku, která je určena pro nebezpečné odpady. Jen tak je zajištěno, že vlákna neuniknou do ovzduší ani do půdy.
Zdraví versus rozpočet
Mnoho lidí se přesto snaží situaci obejít. Domnívají se, že když si střechu sundají sami a odvezou ji na běžný sběrný dvůr, ušetří. Jenže to může znamenat nejen zdravotní riziko, ale i vysokou pokutu. Kromě toho běžné skládky materiál s azbestem nesmí přijímat, a tak často končí v příkopu nebo v lese. A tam se postupně rozpadá, vlákna se uvolňují a problém se přenáší na celé okolí.
Azbest jako tichá ekologická hrozba
Z hlediska životního prostředí představuje azbest podobný problém jako plasty – nevypadá nebezpečně, ale přetrvává. Vlákna se nerozkládají, nehoří, nezmizí. A čím déle zůstávají ve volné přírodě, tím větší hrozbu představují pro lidi i zvířata.
Proto by likvidace azbestu měla být brána jako součást odpovědné obnovy staveb, podobně jako třídění odpadu nebo zateplení. Není to jen povinnost, ale projev respektu k prostředí, v němž žijeme.
Když minulost dýchá pod kůži
Dědictví po minulém století je zvláštní směs pokroku a naivity. Chtěli jsme stavět rychle a levně, aniž bychom chápali všechny následky. Dnes už víme víc – a máme možnost to napravit.
Likvidace eternitu a likvidace azbestu nejsou jen technické výrazy. Jsou to kroky, které nám umožňují přetnout vazbu s minulostí, aniž bychom popřeli její hodnotu. Protože dům po babičce může zůstat krásný, i když z něj zmizí to, co tam nikdy nemělo být – azbest.