Všimli jste si, kolik starých továren, škol nebo kulturních domů v posledních letech mizí z české krajiny? Na jejich místě vyrůstají moderní bytové komplexy, kanceláře nebo parky. Proměna měst je přirozená – jenže má i svou temnější stránku. Staré stavby totiž často neskrývají jen vzpomínky na minulost, ale také materiály, které jsou dnes považovány za vysoce nebezpečné. A právě tady se znovu dostává ke slovu likvidace eternitu a likvidace azbestu
Azbest – levný zázrak, který se změnil v tichého nepřítele
V době socialismu byl azbest vnímán jako ideální stavební materiál. Odolný, nehořlavý, dobře izolující – a hlavně levný. Právě proto se stal tak rozšířeným. Používal se nejen na střechy, ale i v podlahách, potrubí, topných tělesech nebo stěnových panelech. Jenže později se ukázalo, že to, co mělo chránit, ve skutečnosti ohrožuje lidské zdraví.
Když se totiž azbest naruší, uvolňují se do vzduchu mikroskopická vlákna, která se mohou dostat hluboko do plic. Tělo je nedokáže odbourat, a právě proto mohou po letech způsobit závažné plicní choroby včetně rakoviny. Problém je o to horší, že účinky se neprojeví hned – někdy až po desítkách let.
Likvidace azbestu: proces, který musí mít řád
Když se staré budovy bourají, nestačí jen postavit bagr a začít. Zákon ukládá povinnost provést průzkum materiálů, aby se zjistilo, zda se v objektu nenachází azbest. Pokud ano, musí proběhnout jeho odborné odstranění.
Likvidace azbestu je přesně řízený proces. Pracovníci používají speciální ochranné obleky, respirátory a zařízení, které zabraňuje úniku vláken do ovzduší. Celý prostor se hermeticky uzavře, tlak se reguluje tak, aby se prach nedostal ven, a vzduch se čistí přes filtrační systémy. Teprve po laboratorním potvrzení, že je objekt „čistý“, může začít demolice.
Jde o časově i finančně náročný postup, ale jiná cesta neexistuje. Jakýkoli pokus o zkratku – například rozbití panelů nebo střech svépomocí – znamená nejen vážné zdravotní riziko, ale i porušení zákona.
Likvidace eternitu: česká klasika s nebezpečným obsahem
Pokud existuje materiál, který je pro česká města a vesnice typický, je to eternit. Šedé vlnité desky, které se léta používaly na střechy domů, garáží či chlévů, dnes představují jeden z nejčastějších důvodů, proč se řeší likvidace eternitu.
Eternit je směs cementu a azbestových vláken – a i když na první pohled působí neškodně, časem se rozpadá. Stačí vítr, déšť nebo neopatrná oprava střechy a vlákna se uvolňují do okolí. Proto se tyto desky musí sundávat celé, v ochranných oblecích a bez lámání. Odborné firmy je ukládají do speciálních obalů a odvážejí na certifikované skládky.
Problém je, že lidé často netuší, jak s eternitem zacházet. Někteří ho dokonce pálí nebo zakopávají – a tím zamořují prostředí i sami sebe. Přitom jde o materiál, který se v přírodě nikdy nerozloží.
Ticho před bouráním
Když se projdete kolem opuštěných škol nebo bývalých továren, často působí klidně, někdy až romanticky. Zarostlé dvory, rozbitá okna, ticho. Ale právě tato místa mohou být nejnebezpečnější. Odlupující se omítky, prasklé trubky nebo střechy mohou obsahovat azbest, který se tiše šíří do vzduchu.
Odborníci proto apelují, aby lidé tyto objekty nenavštěvovali a už vůbec nebrali z nich „suvenýry“ v podobě starých tašek nebo trubek. Každý takový kontakt může být nebezpečný.
Budoucnost bez azbestu
Dobrou zprávou je, že Česká republika má jasně nastavená pravidla, jak s těmito materiály zacházet. Likvidace azbestu i likvidace eternitu podléhají přísné kontrole, a pokud se provádějí správně, představují bezpečné řešení.
Stará průmyslová éra zanechala v našich městech mnoho památek – od krásných funkcionalistických hal po zanedbané objekty z 80. let. Ty první se dají zachránit, ty druhé musíme zbourat. Ale ať už jde o továrnu, školu nebo rodinný dům, jedna věc je jistá: bourání minulosti by nikdy nemělo ohrožovat budoucnost.