Na první pohled vypadají neškodně – malé kůlny, garáže nebo zahradní domky, které už desetiletí stojí za domem nebo na chatě. Mnohdy zchátralé, s rezavými dveřmi a prohnilou střechou. Když se člověk rozhodne je konečně zbourat, obvykle vezme do ruky kladivo, pilu nebo flexu a pustí se do práce. Jenže právě tady často číhá problém, který si málokdo uvědomí – likvidace eternitu a likvidace azbestu se netýká jen velkých průmyslových budov.
Doba, kdy se stavělo „z toho, co bylo“
Po revoluci i dávno před ní bylo běžné, že se stavělo ze všeho, co bylo po ruce. Střechy kůlen a garáží se často pokrývaly levným eternitem, který byl tehdy symbolem praktičnosti – odolný vůči dešti, levný a snadno dostupný. Na chatách se používaly azbestové desky jako obklady nebo izolace kolem kamen, protože výborně odolávaly teplu.
Dnes ale víme, že azbest je látka, která se do přírody ani do lidských plic dostat nemá. Když se staré desky rozbíjejí nebo řežou, uvolňují se mikroskopická vlákna. A ta mohou v těle zůstat navždy.
Likvidace azbestu není o rozumu, ale o bezpečí
Mnoho lidí má pocit, že „malý kousek“ nemůže být problém. Jenže právě u menších staveb je riziko často větší, protože se bourají bez dozoru, bez ochranných prostředků a bez tušení, že při každém úderu se do vzduchu uvolňují neviditelná vlákna.
Likvidace azbestu je přitom přesně stanovený proces. Odborníci nejprve odeberou vzorky a určí, jaký typ materiálu se ve stavbě nachází. Pokud jde o azbest, musí být veškeré práce provedeny v uzavřeném a kontrolovaném prostoru. Používají se speciální vysavače s filtry, ochranné obleky a masky, a odpad se ihned uzavírá do speciálních obalů. Nic z toho běžný kutil doma nemá.
Likvidace eternitu a mýtus o „neškodné“ střeše
Eternitová střecha bývá často poslední věcí, kterou si člověk při demolici všimne. Je šedivá, křehká a často už napůl rozpadlá. Na pohled vypadá, že „už to stejně nic neudělá“. Jenže právě rozpadlé eternitové desky jsou nejrizikovější. Vlákna, která z nich po letech větru a deště uvolňují, se mohou šířit i do okolí.
Likvidace eternitu tedy není otázka estetiky, ale zdraví. Každý, kdo chce starou střechu odstranit, by měl počítat s tím, že desky nesmí lámat ani řezat. Musí být sundány celé a zabaleny podle předepsaných pravidel. I jejich převoz je přísně hlídaný – nemohou končit v běžném odpadu, protože by kontaminovaly okolí.
Problém, který roste s chatovými oblastmi
Zvlášť v posledních letech se tento problém týká chatových oblastí. Majitelé starých objektů se pustili do oprav a rekonstrukcí, často svépomocí. Jenže když soused na jaře pálí staré desky nebo je řeže na menší kusy, může tím nechtěně ohrozit celou oblast.
Kus za kusem tak mizí staré stavby, ale zároveň s nimi i kus zdraví těch, kdo v okolí dýchají vzduch. A přitom by stačilo málo – informovat se, nechat si materiál otestovat a odstranit ho bezpečně.
Neviditelný odkaz minulosti
Azbest a eternit nejsou vidět, necítíme je, a přesto mohou být přítomné na každé druhé staré zahradě. Nejde o paniku ani zákaz – jde o respekt k tomu, co tehdejší generace nemohly vědět.
Pokud se tedy letos chystáte zbourat starou garáž nebo nahradit střechu na chatce, věnujte chvíli zjištění, z čeho je vlastně postavená. Může to být drobnost, která rozhodne o tom, zda po sobě zanecháte čistý pozemek – nebo neviditelné dědictví pro další generace.
Likvidace eternitu a likvidace azbestu možná nezní romanticky, ale ve skutečnosti jsou symbolem ohleduplnosti – k sobě, ke svým sousedům i k místu, kde žijeme.